Vzpomínky jsou to jediné, co nám nikdy nikdo nemůže vzít...

Vášeň, aneb vzpomínka na jaro...

13. prosince 2010 v 12:39
Vzpomínka na 16.5.2009


Vášeň je oheň. Žár v srdci. Žár na nahém těle... Oheň, který neničí, nespálí. Ale hřeje a dává nový život. Ovládá zlé myšlenky a zahání je do kouta, raději nemyslím...
Mám rosu na své kůži, kapky vody, které se vytvořili horkem. Jsme jako jedno tělo...



Vášeň a cit...
jak krásné to musí být
když splynou v jednom polibku

Jak krásné musí být
v jednom objetí pocítit
v jednom pohlazení pochopit
že je třeba být potichu...


Nic jsem neříkala. Jen mi po líčku stekla jediná slza. Možná dvě... Nebyly vidět. Srdce tiše křičelo. Nebylo slyšet...

Půl roku dlouhého čekání. Půl roku víry, že se něco změní... Celý ten čas jsem Tě neviděla, neslyšela, jen četla Tvá písmenka na internetu. A nyní jsem Tě mohla opět obejmout. Cítit Tvé teplo na svém těle.
Nechtěla jsem abys odešel. Tak ráda jsem opět viděla tvou tvář, když jsem Tě spatřila ve dveřích. Letmý úsměv na tváři, veselé oči, a vous, se kterým jsem tě vůbec neznala... musela jsem se smát... šťastná že jsi to Ty...
Chtěla jsem zastavit čas, jen ať ta chvíle nikdy neskončí...

Kapka života

12. prosince 2010 v 20:19
"Z ledu se vytvoří kapka - kapka je základ pro život, kapka je taky slza štěstí - a ta dá život a květ stromu lásky... a všem květinám...
Ale pozor na to, abys ji nedala těm jež rozsévají jen smrt a ničivý oheň. Na to jsi moc křehká víla aby jsi ten boj pak zvládla... může zničit i tvou lásku, květy tvého stromu. Možná utečeš..., ale může zničit tvůj svět, všechno pohltí plameny a nakonec bude vše zasypané popelem...
Avšak pokud máš víru v naději, tak se objeví ten, kdo při tobě stojí, a jednou dáš květy opět svému stromu. A třeba už to zlo bude tak malé, že zaseješ trávu i na okraj vyhaslé sopky... Věř si...
Pokud se však pustíš do pekelných ohňů, zničí to tvou křehkou dušičku ještě víc... bolesti už bylo hodně, je potřeba zase rozkvétat... a slzy pomůžou, jsou pak jako deštivý mrak živé vody....tvůj svět zase vyroste a všude bude nádherně, a plno květů ozdobí tvé srdce... Třeba se tohle stalo i ve vašem vztahu s Pavlem a zase bude dobře..."
autor textu: Nicole Sarah

Vrací mi vzpomínky na krásné chvíle.



To video mě hodně oslovilo, a ty řádky od Sarah taky. Proto jsem se rozhodla, že to vložím i tady na blog.
Ano, skutečně se stalo něco podobného i mě, psala jsem o tom v předminulém článku, a vlastně o tom píšu téměř celý blog... jenže ne a ne ten strom zase obohatit květy. Zatím to nedokážu. A taky nedokážu vykouzlit trávu na oné vyhaslé sopce...
Asi ještě úplně vyhaslá není.

Pláč

15. listopadu 2010 v 17:39
...ale bála jsem se... Věděla, že i obyčejný život umí bolet. Že i ta největší láska umí bolet.

A bolí...
Mám hlavu v polštáři. Chci řvát, křičet... Křičím. Plno otázek. Plno výčitek na vlastní adresu. Všechno byla má vina. A když už jsem věděla, že to skončí, proč jsem tomu nebyla schopná zabránit?

Asi ten pocit znáte. Noc co noc křičíte do polštáře. Den za dnem z vás dělá čím dál větší trosku. Nechápete. Nechápete proč se to muselo stát. Nechcete tomu rozumět. Chcete jen vrátit čas a mít možnost udělat některé věci jinak. Jen aby se to nemuselo stát.
Jenže čas nejde vrátit.
A než tu skutečnost přijmete jako realitu, která prostě je, skoro utopíte svoji duši v slaném moři.

A tak ležím v horkém písku, do kterého mě vyplavily ty mořské vlny, s hlavou zabořenou v něm. Jsem jako vyschlá studna.
Ale i když není z čeho, pořád mají mé oči tendenci plakat dál. Stačí jen, že vidím Tebe. Že slyším Tvůj hlas... Co z toho, že zůstáváme skvělými přáteli, když mé srdce chce více. Když to srdce mělo více... a ví, že už to nikdy nebude jako dřív.

Ale díky bohu za to přátelství!

Štěstí

11. října 2010 v 3:21
Jak se mám radovat bez příčiny? Jak mám cítit štěstí bez podnětu? Jak neposuzovat co je dobré a co zlé... Jak se naučit nehodnotit tenhle svět?
Je to moc těžký úkol, můj učiteli...
Neumím to...
Neumím neprožívat své pocity.

A tak jsem jednou učitelům řekla: "Přece i obyčejný život může být krásný"...


...............................................................


Myslel jsem si, že jsem viděl, ale říkal jsem vločce vánice.
Myslel jsem si, že jsem slyšel, ale říkal jsem kapce vodopád.
Myslel jsem si, že jsem miloval. Ale až teď vím, co to znamená...
Pavel, 5.9.2008





...a prožívala naplno dál.
Tělem se mi rozlilo blaho. Pocit, že už nemám co více si přát. Milovat, a být milován... né, více nepotřebuju.

...a byla šťastná.
Když jsem poprvé pocítila jeho lásku a sama zašeptala dvě krásná slova při nastupování do vlaku.

Chtěla jsem štěstí prožívat. Naplno. Každou minutu. Nepromarnit ani sekundu. Prostě ten pocit žít. Tancovat. Zpívat... Vždyť jsem měla důvod ke štěstí. Měla jsem Tebe!
Nechtěla jsem se bát, že by to někdy skončilo...

Láska

5. října 2010 v 13:26

Zrodila se láska... Né jen plytká. Ale hluboká jako oceán. Nejde vidět na dno, nejde tam doplavat. Moc vysoký tlak pro rozum.
Pravdivá...

Nezrodila se ze slov, ty nebyly podstatné. Ani z beznaděje, na úplném dně jsem nebyla. Ani z víry v pravdivou lásku, ta byla povrchní a já moc mladá. Ani z touhy milovat, vždyť jsem ještě nevěděla, co to znamená...
Zrodila se z pohledu. Z prvního zahledění do Tvých očí. Z prvního objetí, beze slov... I kdybys mě sevřel tak pevně, že bys mi polámal kosti, bylo by mi to jedno!

Slyším Tvůj hlas, první slovo po né trapném mlčení. Po prožitém mlčení...
"A teď?"

I love you
...že miluju!


Láska je život! Jediné, za co stojí žít. Je jako krásná květina, která neuvadá... A když se na ní podíváte, jen řeknete: jééé!
Není co jiného říct.
Mlčet a prožívat...

Dva lidé běží proti slunci, držíce se za ruce. Smějí se, potichu i hlasitě. Skotačí jako malé děcka, jako by našli perlu v rákosí... - to je láska.
Utichla v nich rozjařenost. Leží v trávě, jeden druhému v náručí. Krásné hvězdy... Hele, Afrodite! S úžasem hledí... - to je láska.
Jejich těla splynula v objetí, jen cítí svá srdce. Nic jiného v tu chvíli nevnímají... - to je láska.

Né... láska nemá přesnou definici. O žádné nevím. Je volná, ani slova a definice ji nemůžou ohraničit a spoutat. Nikdo ji nemůže dát směr... Nikdy nevíš, co bude zítra, za týden. Nemůžeš nic očekávat, nic chtít. Můžeš jen milovat.
A to já věděla, už na začátku. Bála jsem se. Nesmím spoutat! Jenže vědět někdy nestačí.
 
 

Reklama
Reklama