Útržky z mého poznámkového bloku

Prohlédnutí

5. července 2011 v 23:09

Byla ukrytá v temnotemném lese. Nedělala nic, jen byla. Byla a vnímala zvláštní, divný pocit okolo sebe. Uvnitř sebe. Poprvé za celý život nebyla sto vstát z vlhkého mechu, nebyla schopná přemýšlet, nebyla schopná zabít. Nechtěla! Cosi v ní odmítalo plnit ta zrádná přání Vládce temnoty.
Hleděla na své černé tlapy s pocitem, jakoby nebyly její. Ostré drápy zatahovala do huňaté kůže, jakoby se styděla za jejich hříchy, jakoby litovala životy andělů, jejichž duše uvěznila do černočerné nicoty. Nevěděla proč. Vždyť ona sama byla zlem. Cítila se však jinak, jakoby to nebyla ona...
Jakoby nebyla tou černou vlčicí, černou jako noc, vyzáblou a hubenou. Z očí ji pomalu mizela zloba a zákeřnost, a zase se do nich rychle vracela, jak se její myšlenky bouřili jako padající vodopád.

Vstala unavená a zadýchaná, ty myšlenky ji nedovolili spát. Běžela lesem, tím tichým lesem, kde se zrodila. Jako by něco hledala... nenašla.
Nemohla to najít, bylo to ukryto v jejím srdci, hluboko, udušeno. Už to neleželo v hebkém vlhkém mechu jako kdysi...

Chtěla ten pocit zabít, nemohla...
vycházel z jejího srdce.


Vyčerpaná a zesláblá se dívala do hladiny jezera. Celý den marného hledaní, potřebovala spát, odpočinout si. Napít se.
...a průzračná hladina se rozechvěla.
Vznikaly letokruhy i když vzduch stál tak nehybně, že by nepohl ani nejlehčím peříčkem. A vlčice na ten úkaz s úžasem hleděla...
Pozorovala svůj odraz ve vodě, který se chvěje s čeřící se hladinou. Ten se však po chvíli začal měnit v oslepující záři, a když opět byly její oči sto zaostřit veškěré tvary, dívala se na klidnou hladinu, jakoby se nic nestalo, na odraz ve vodě.
Byl to však obraz dívčí tváře.

...a vlčice na ten úkaz se strachem hleděla.







Toto téma týdne mě trochu ponouklo, abych na svůj blog občas napsala nějaký úryvek ze svého zatím nedopsaného románu. Proto možná nerozumíte návaznosti, protože tento úryvek patří do kapitoly nevím které odstavce prvního. Tím chci říct, že můj psychologický román je skutečně zatím v začátcích, a píšu ho tak nějak na přeskáčku formou poznámek...
V hlavě ho mám jakš takš ucelený od začátku do konce, ale když ho chci začít psát, v hlavě mi proudí obrazy kdesi od středu, a tak píšu od středu. Protože když začnu od začátku, vždy to smažu protože se mi na tom něco nelíbí.

Jen tak mimochodem, předběžný název byl napsán jako "Druhá tvář", proto jsem se odvážila tento článek zařadit pod toto téma týdne, ale myslím že i obsahem k němu patří. Přeji proto zpětně pěkné čtení, a snad se někdy dočkáte pokračování, nebo nějakého nenavazujícího úryvku :-)

 
 

Reklama