Útěk z vězení

6. prosince 2010 v 19:21 |  Velký snář, aneb příběhy z jiného světa
Když je člověk dlouho sám, nebo se mu nedaří najít tu pravou lásku, u které by věděl, že bude navěky šťastný, a nebo jen potřebuje jakousi záplatu na bolavé srdíčko z nešťastné lásky, čas od času asi mnohý z nás slouzne k internetu a využije moderní techniky, a napíše do internetové říše nějaký smutný inzerát. Já to taky párkrát udělala, poprvé jsem skrze něj poznala Pavla, a ty další mé inzeráty byly právě jen oné záplaty, které však ve švech stejně brzo praskaly...

Nevím, jak jsem se seznámila s človíčkem, s kterým jsem měla mít dnes večer schůzku, jestli to bylo právě přes internet. Vlastně jsem ani nevěděla, za kým to jdu, neměla jsem jeho fotku... nic - ale to asi není v téhle chvíli ani důležité... prostě jsem jen věděla, že mám dnes večer rande v blíže nepopsané budově. Jen mé kroky věděly, kam mají jít, a kde je to místo, kde se mají střetnout dva lidé.
Dva lidé? Tak proč se mnou jde ještě jedna osoba?... žena, a tvrdí, že v onom čase a na onom místě má schůzku se stejným člověkem, jako já? - budu tomu klukovi, kterého mám už brzy vidět, říkat Honza, aby to mé vyprávění nebylo zcela bezejmenné. I když té osobě, která šla se mnou, jméno dát nemůžu. Vůbec netuším, kdo to tak mohl být. Vyzážně mi připomínala jednu "kamarádku" s kterou jsem se nedávno trochu pohádala. Nemyslím, že ta hádka byla zcela moje vina, ale stalo se. Od té doby se spolu nebavíme a nekomunikujeme. A ted se mnou má jít na mé rande? Co je tohle za nesmysl?
Upřímně vám povím, že jsem se jí snažila nějakém způsobem střepat a zbavit. Nechápala jsem, kdo to je, proč jde se mnou a co tam bude dělat. Je přece nesmysl, aby si Honza dal dvě schůzky v jednom čase a v jednom prostoru, to by mohl udělat jen naprostý blbec. A že by byl Jeník blbec, to jsem si skutečně nemyslela, docela jsem se na něho těšila a vůbec jsem nebyla z toho setkání nervozní, což se většinou nestává - byla jsem však strašně nesvá kvůli té osoby, co se mě držela jako klíště a měla jsem ji pořád v patách. Spíš mi připadalo, že v tomhle podivném blázinci je mým úkolem jen to, abych té holce ukázala cestu, jak se za Jeníkem dostat..., a to je vše. Ona totiž evidentně nevěděla, kudy jít.
Tak jsem si umanula, že pujdeme "po vodě"... no chodit po vodě neumím, ale měla jsem pocit, že je třeba to velké jezero, plné jakýchsi chaluh a trávy, které se vylouplo s ubíhající krajinou, přeplavat. Možná skutečným důvodem nebylo to, že tam jiná cesta nevedla, ale že jsem se jí chtěla nějak ztratila z očí, třeba právě pod vodou, pod pokrývkou těch zelených řas. Však vždy, když jsem se vynořila z pod hladiny, abych se nadechla vzduchu, byla vedle mě. Možná ji to došlo, že ji chci utéct a raději mě měla pořád pod kontrolou. Jednou se mi to málem povedlo, to už jsem byla u kamenného mostu a stála na dně jezera, byla tam docela plitká voda. Však najednou se odněkud z křaků vynořil její hlas a ještě mě stihl zbuzerovat, proč jsem na ni nepočkala...
Tak jsem ji tu zase měla.


Teď když si to tak promítám zpátky, mě napadá, kdo by ta osoba mohla být. Mám tři varianty. První, že by mohla být ztvárněním mých rodičů, kteří mě neustále jen buzerujou a kontrolujou, a vlastně doma nemám žádné soukromí. Neexistuje téměř nic, co by o mě nevěděli - jen v těch pár světlích okamžicích, kdy jim na chvíli zmizím z očí nebo pod zelenýma chaluhama, tak se mi povede jim i něco utajit - ale je toho málo.
To by však nedávalo logiku, proč mi vyzážně připomínala kamarádku... je tu teda druhá možnost, že by byla ztvárněním všech lidí, kamarádů či nepřátel, kteří mě nikdy neměli rádi, pořád mě pomlouvali a dívali se na mě shora, prostě nadřazeně... a taky se mě snažili v některých věcech měnit. Protože mě nikdy nepřijali jaká jsem.
Možná obě varianty mají něco do sebe, kdo ví... prostě mě při vzpomínkách na ten sen napadly. Je tu ale ještě jedna možnost, která je asi nejpravděpodobnější, a která by mnohé vysvětlovala - ale tu vám povím až za chvíli.

Nyní jsem se sama na sebe koukala... z jejích očí, jako bych na chvíli byla jí... jak se snažím vyhoupnout na ten kamenný most. Až ted jsem vlastně měla možnost vidět, že mám na sobě takové obyčejné béžové letní šatičky, nyní však splyhlé jezerní vodou. Ano, vyhoupla jsem se na mostek a ted se naopak svýma očima trochu porozhlédla po krajině.
Byl podzim, krásný, zářivý, a ještě docela i hřejivý, že jsem si mohla dovolit vyjít v letním oblečení. Svítilo mi do očí slunce, a všude panovala zvláštní melancholie - prostě všechno bylo tak, jak to mám nejraději... podzim je totiž mé nejmilejší období z roku...
A chvíli na to jsem ležela na měkké posteli, na zádech, a už se nedívala na podzimní krajinu, ale na bílý strop v jakémsi hotelovém pokoji. Něco ve mě však vědělo, že to oné místo našeho setkání ještě není tady. Věděla jsem, že musím jít ještě o kousek dál. Podívala jsem se vedle sebe na postel, ležela tam ta druhá osoba, asi už spala a kdo ví co se ji zdálo. Možná už se ji nikam nechtělo chodit, a věřila, že to místo je už zde, a Honza brzo dorazí - ano, cosi takového žvatlala ze spaní... Já však měla touhu jít jinam, věděla jsem, že to není tady. Ale taky mi něco říkalo, že když se pohnu a vstanu z postele, tak se to stvoření ležící vedle mě vzbudí a bude nadávat, že jsem se ji odvážila probudit...
No a každopádně by šla asi se mnou, kdybych chtěla odejít.
Což jsem nechtěla, chtěla jsem jít dále sama, bez tohoto cizonce, který se ke mě z nepochopitelného důvodu přilepil a chová se že je mou součástí - ano, chová se tak, že ke mě odjakživa patří. A to je právě ta třetí, nejpravděpodobnější možnost, kdo ta žena je... Že jsem to jen a jen já, nějaké mé druhé já, to zlé a špatné, které se mě snaží ovládat a brát mi svobodu.. že je to něco ve mě skrytého, co se mi někdy daří a někdy ne utlouct v sobě, uspat a neprobudit. A být chvíli svá... být chvíli sama sebou a šťastná... Ale když se ta druhá polovička probudí, tak vidíte, jak to vypadá.
Pokud by tohle byla pravda, vše by pak bylo vysvětleno... proč má schůzku ve chvíli kdy já, proč jde se mnou a proč se ji nemůžu zbavit. Říkám, Honza není takový blbec, aby si naplánoval dvě rande v jedné chvíli... on ne... to já, že jsem tu druhou osobu vůbec vzala sebou. Že jsem jí to dovolila.
Tato možnost by pak vysvětlovala i tu jakous takous schizofrenii, kdy jsem se chvíli jejíma očima dívala na sama sebe a pak zase z mého pohledu na ni.

Však ať je ta osoba kdokoli, je pro mě cizí... možná je to cosi ve mě, ale dívala jsem se na to, jak to vedle mě leželo a spalo, docela znechuceně... a jen jsem přemýšlela, jak se toho bříměte zbavit, jak se na chvíli od ní vzdálit - ale věděla jsem, že až se jí zbavím, tak už se těžko kdy vrátím...
Najednou se vedle mě začala převalovat, asi nějaký zlý sen, či noční můra, protože už byla docela tma, nevím kolik hodin, ale možná byla už půl noc. Začala se ke mě lísat jako bych byla kluk, nebo se jí možná zdálo o Jeníkovi, až jsem z toho vyskočila z postele jako čertík na pérku. To ji samosebou probudilo a naštvalo, že po mě začala ječet, co si to dovoluju, a ať odtamtud urychleně vypadnu...
To se mi jen hodilo, vždyť to jsem taky chtěla udělat. Věděla jsem však, že si musím hodně pospíšit, než si ta polospící uvědomí, že tam skutečně nejsem. Rozběhla jsem se do pokoje a začala hledat nějaký tajný východ, tajné dveře, jako bych věděla, že tam někde jsou. Nechtěla jsem jít totiž kolem ní, aby mě nezaregistrovala, že jdu pryč. Však žádné skryté dveře tady nebyly... jen temné místnosti, špajzky a bůh ví co. Bylo jasné, že se budu muset proplížit kolem ní ke vchodovým dveřím.
Plazila jsem se po čtyřech, aby mě neměla jak zpozorovat. Však její ruka, která únavou vysela z postele, se najednou pohla a snažila se mě chytit za pačesy. Bylo to takové gesto, jako by říkala "opovaž se někam chodit, budeš mým otrokem pořád"... něco takového. Však bylo už pozdě, stihla jsem to dříve než se ta ruka pohla a už jsem strála u dveří.
Oddechla jsem si a vypálila jako torpédo na chodbu...
Uvědomila jsem si, že nemám boty, protože mě zebaly prsty od podlahy, ale bylo mi to jedno, do toho pokoje už zpátky nepolezu !!! Něco mi říkalo, že mám jít do třetího patra, že právě tam má dojít k setkání. Já však ani nevěděla, v kterém poschodí se nacházím. Koukla jsem proto dolů po schodišti, kolik by tam tak mohlo být pater.
Byla to vysoká budova.
Ty schody se táhly až bůh ví kam...
Napadlo mě, jestli to třeba nevede někam do sklepa nebo do podzemí, ale vydala jsem se tam - dolů... Sešla jsem jedno patro, a zjistia, že se nacházím v osmém podlaží - tak fajn, pomyslela jsem si, jdu dobře... pak sedm...., šest,... pět... seběhla jsem to docela rychle. Jen tak mimochodem, čísla pater byli psané přímo na podlaze, červenou barvou... Tak jdeme dále, čtyři... dva... Dva? Cože? ... a kde je to slavné třetí poschodí? Kam se vypařilo?... Chvíli jsem tam stála jako kamenný sloup a přemýšlela co je. Pak se porozhlédla po podlaze. Viděla jsem šipku s číslem čtyři, směrem odkud jsem přišla... Ano, to tedy značí, že tyto schody vedou do čtvrtého poschodí. To pak tady ale musí být ještě jedny, které vedou do třetího...
A byly. Takové úzké nevýrazné, vedoucí nahoru.
Zaváhala sem, zda tam jít nebo ne...
Zda to tam skutečn vede...
Ale nakonec jsem šla. Napříč oknu a pak se schody stočili do podlaží. Objevilo se přede mnou mnoho dveří, plno bytů různých osob. Začala jsem tedy koukat po zvoncích, jestli někde nenajdu "Jeník"... nevím kde jsem vzala to, že se jmenuje právě Honza, ale taky mi něco nakecávalo, že to není jeho pravé jméno, že je to jen taková přezdívka, či krycí jméno. Byla jsem trochu zoufalá, protože na zvonky se přezdívky nepíšou, a bylo tu tolik bláznivých jmen... A taky jsem tušila, že jdu asi pozdě, že tu třeba už nemusí být.
Zastavila jsem se a nevěděla co dál.
Najednou mi oči zabrouzdaly za roh, za zeď... kde byli ještě jedny dveře. Byli pootevřené. Tiše jsem přišla k nim, podívala se na zvonek... Bylo tam nějaké krkolomné jméno, že si ho ani nepamatuju, a pod tím škrabopisem tužkou napáno Jeník...
Jsem zprávně? Asi ano...
Chvíli jsem stála a koukala do té škvíry ve dveřích a pak se odhodlala bez zaklepání vejít. Nevešla jsem uplně, jen pootevřela dveře trochu víc a udělala dva nejisté kroky dovnitř...

Byl tam.
Stál a v ruce držel nějakou knihu.
Když se na mě podíval.... na ten pohled nikdy, nikdy, nezapomenu... Jeho oči říkali něco jako: "Lásko, dokázala jsi to..." Vyzařovali ze sebe tolik lásky, tolik něhy...
Asi jsem se do něho zamilovala...

Zůstala jsem zaraženě stát a nevěděla co dělat, zastavil se mi dech... a ja se zachovala tak, jako bych vstoupila nějakému cizímu člověku omylem do bytu... couvla jsem zpátky o ty dva kroky, držíce pořád dveřní kouli a pomalu ty dveře za sebou zase zavřela...
Byla jsem tak ... ja nevím, asi štastná.
I když jsem stála zase za těmi dveřmi a čekala co se bude dít, měla jsem pořád před očima jeho obraz... Měl delší černé vlnité vlasy, hluboké oči... vypadal tak šťastně. Vypadal tak, jako když se dívá kluk na svou milovanou osobu...
Uvědomila jsem si, že mám něco v puse, cosi jsem jedla. Když jsem byla ještě na hoře, v tom devátém patře, asi jsem měla takový hlad z té nervozity, že jsem cosi vzala a jedla cestou... Bylo mi jedno co to je, proste jsem to vyplivla, jako ještě nějaký zbytek minulosti...
A v tom se něžným hlasem ozvalo, z těch dveří:
"Pojď dál"....
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama