Alone

6. prosince 2010 v 19:14 |  Velký snář, aneb příběhy z jiného světa
Měla jsem na sobě krásné bílé šaty, a šla někam se skupinkou lidí, které jsem neznala, které jsem nikdy neviděla. Nikdo jsme se navzájem neznali, a nikdo neměli ani tendenci se poznat. Prostě jsme jen někam šli... Možná jsme měli něco společného, možná náš osud byl stejný, naše zkušenosti ze života, možná jsme měli společný cíl... kdo ví. Nemluvili jsme spolu, jen tiše kráčeli. Tiše byli. Všichni v bílém oblečení.
Ale na světě nemůže existovat jen bílá... pokud je bílá, je i černá. Všechno má své pro i proti, vždy je plus a mínus, nebo třeba horko a chlad. A tady to byla černá a bílá. Ano, pár metrů za námi kráčeli postavy, jež byli oblečené v černém... Zdálo se mi, že nás sledují, stejně jako zlo pronásleduje dobro. Jako smrt pronásleduje život.
Zaslechla jsem jakýsi hlas, který říkal: "Ti v bílém jsou už dávno mrtví"... my jsme mrtví? Tak proč žijící lidé pronásleduje smrt?
... nijak jsem se tomu ale nedivila. Přijala jsem fakt, že už nežiji. Snad toto jsme měli společné, kráčeli jsme v tichosti někam do podsvětí či do nebes. Byli jsme v bílém jako neviňátka... kdo ví. Ale proč ty postavy v černém nás tak pořád pronásledovali? co chtěli? Byli přece na živu - když je bílá mrtvá, tak černá žije, jako všechny protiklady... tak proč pronásledovali mrtvé?
... schovala jsem se do jakéhosi pokoje, kde byli i jiní lidé, tak mě pak nikdo z těch černých lidí nenašel.
Vím, že každý máme jiné názory na barvy. Pro někoho je černá smrt, pro jiného život. Možná mám trochu porouchané vnímání světa, když mezi černou a bílou nedělám moc rozdíly, dokonce mám černou raději, je jedna z mých oblíbených barev. Ale tentokráte jsem byla v bílém... a černá šla za mnou.


Pak jsem se ocitla ve velké místnosti na jakémsi večírku. Jak jsem se tam vzala, to nevím. Ale ve snech se občas dějí nelogické věci, Je to prostě druhá realita, která není tak svázaná, a některé jevy lidský rozum nechápe. Ale když se nacházíme přímo v tom snovém ději, nepřipadá nám to nijak zvláštní... Možná už to byl i jiný sen, možná že ne, možná jen navazovali jakousi poentou na sebe. Tak jsem prostě byla v místnosti, kterou jsem neznala, kterou jsem nikdy neviděla. Ani nevím zda jsem na sobě měla stále ty krásné bílé šaty...
Do té místnosti vedly jedny schody, po kterých přicházeli různí lidé. Lidé, které jsem znala, lidé, které jsem nikdy neviděla... Byli tu lidé, které jsem měla ráda, i lidé, s kterými jsem si už neměla co říct. Přišli za mnou na tento večírek?
Asi ne... jen kolem mě procházeli jako stíny, a druhými schody odcházeli zase z místnosti ven. Neviděli mě. Ti lidé mě nechtěli vidět. Ti lidé se mnou nechtěli mluvit... Jen mě obcházeli, otáčeli se a šli zase dál.
Zahlédla jsem i jednoho klučinu, Štefana, s kterým jsem kdysi dávno, opravdu dávno prožilá pár hezkých chvil, ale také pár smutných chvil. Už jsme si neměli co říct. Jen jsme se na sebe podívali. Měl zase své krátké kudrnaté vlasy lehce nagelované, a díval se na mě těma svýma věčně smutnýma očima... Pak šel taky dál.
Všichni odcházeli. Sotva přišli, hned zase odcházeli. Někteří se na mě ani nepodívali. Jen kolem mě proudili jako klidná řeka, která se vyhýbá kamenům, které jí stojí v cestě.
Bylo mi to snad trochu líto, řekla jsem: "co se děje? ... vy mě nevidíte?" ... někteří se otočili, jiní na mě podívali. A pak šli zase tiše dál. Byla tu dokonce i moje třídní učitelka, i někteří žáci ze třídy. Tuhle učitelku jsem vždycky měla a pořád mám moc ráda. I ona šla pryč. Předtím mi však ještě řekla něco ve smyslu "promiň"...
Kdo ví, možná mi to nepřišlo divné, takové neutrální pocity. Mě totiž vždy každý opustí a nechá stát jako kůl v plotě... Nevím co jsem cítila ani co si myslela.
Byl to prostě můj večírek, jenom můj. Ti ostatní jen propluli tiše kolem, jako by tam ani nebyli.
Byl to večírek, kde jsem se asi měla bavit zcela sama. Sama... Byla jsem tedy opravdu mrtvá?

Od někud hrála tiše hudba, snad z nějakého přehrávače. Kapela tady určitě nikde nebyla. A já tam zůstala sama, ano, sama. Všichni odešli. Byla jsem uprostřed té místnosti a dívala za nimi. Ale ani v dálce uz nebyl nikdo.
Byl to tedy můj večírek... Jen můj...
Začala jsem tancovat, bylo mi asi jedno, že tam nikdo není. Ba naopak, možná jsem byla ráda, že mě nikdo nevidí. Tancovat totiž neumím, tak by se mi asi všichni smáli. Tak jsem tam tak poskakovala, tancovala na klidnou hudbu, se zavřenýma očima...
Víte, já miluju tanec. Vždy jsem chtěla umět tancovat, a je mi líto že neumím. Ale tam mě nikdo neviděl, nemusela jsem se stydět.
Pak jsem letmo zahlédla, že po schodech přichází nějaký muž. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, tancovala jsem dál. Věděla jsem, že jako ostatní jen projde kolem, aniž by se pozastavil, aniž by zůstal na chvíli stát.
Ale on se zastavil.
On se na mě díval, jak tancuju a mám zavřené oči.
On stál.
On mě viděl.
A když jsem přitancovala až těstě k němu, chytil mě, a začal vést mé kroky. Začal tancovat se mnou...

Byl to hubený kluk. Kdo ví, zda ho znám. Do tváře jsem mu viděla jen letmo... Vlastně skoro vůbec ne. Myslím, že to nebyl kluk, se kterým teď jsem, byl to někdo jiný. Protože svého kluka bych poznala i na dálku.
Možná ho znám, možná ne. A pokud ne... snad poznám. Snad poznám člověka, který mě povede životem, jako v těch tanečních krocích, člověka, který přijde, když VŠICHNI ostatní odejdou...

......................................................

Vždycky jsem si přála mít pravé přátele. Mít kolem sebe dobrou partu lidí, podnikat různé vylomeniny a blbosti. Asi jsem až příliš sama sebou, asi jsem to moc JÁ, když mě málokdo bere jaká jsem. Když mě lidi nemají rádi a pomlouvají mě. Když mám jen pár skutečných přátel. Byla bych společenská, kdyby mi k tomu ostatní dali šanci - jsem přece vodnářka, výstřední a přátelská hokla. Jo, ale asi dost tvrdohlavá.
Vím, mám hodně vad a kiksů, na kterých bych měla pracovat, ale... ja to asi nedokážu :'(

Ale vrátím se ještě k tomu snu. Zdál se mi asi tři dny zpátky a vlastně ukázal mi můj život, jaký od jakživa byl. Prostě jsem byla sama. Nevím zda se mám bát, že to bude pokračovat. Ale snad je nějaká naděje, že se mě nějaká dušička ujme, a pomůže mi najít sama sebe, a dokáže mě promětit v něco kouzelného a stokrát lepšího než jsem teď.
Jen jsem v tom snu poznala, že to nebude kluk, se kterým teď chodím - to jsem ale věděla od začátku našeho vztahu.
Kdo ví, kdo to bude. Štíhlý a vysoký? Přála bych si, aby to byl někdo, koho mám stále ráda, i když už s ním nejsem a málokdy ho vídám... ale o tom vám snad povím jindy :-)... až budu mít zase čas tady něco napsat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama